Vrste centralnog grijanja prema toplim nositeljima

U sustavima centralnog grijanja najčešće se koristi voda, vodena para i zrak kao topli sastojci. Zbog toga se govori o vodovodnim, zrakovodnim i parnim sustavima. Svaki od njih ima svoje prednosti i nedostatke.

Parni sustav centralnog grijanja
 

Troškovi ove vrste centralnog grijanja u odnosu na druge na prvi pogled su značajno niži. 1 kg kondenzacijske pare oslobađa oko 535 kcal toplinske energije, što je 15 do 20 puta više nego količina topline, oslobađena iz 1 kg vode. Zbog toga parne cijevi imaju znatno manji promjer nego vodovodne cijevi.

Usporedba cijena troškova je relativna. Prvo, moramo shvatiti da za dobivanje pare iz vode grijanje mora biti gotovo stalno zagrijano na temperaturu od 100°C ili čak više. U parnim kotlovima transport toplinskog medija je osiguran vlastitim pritiskom. Zbog toga nije potrebna instalacija pumpe u dovodnoj cijevi. Na strani kondenzata parni uređaji ne zahtijevaju široku posudicu. Za transport pare koristi se tlak. Zbog visokog sadržaja energije koriste se cijevi s malim presjekom. Nedostaci uključuju glavno velike gubitke topline uzrokovane kondenzatom, opasnost od korozije, visoke temperature površina grijanja i u konačnici i pogrešnosti sustava.

Tražite firmu koja bi vam izgradila pouzdan sustav centralnog grijanja? Kliknite na stranice kataloga firmi za grijna tijela i distribuciju - proizvodnju, prodaju, izgradnju i montažu i odaberite jednu od firmi u vašoj okolini.
Za usporedbu cijena možete koristiti sustav Zadaj dopyt, gdje možete zahtijevati izradu ponude za grijalne i građevinske radove.

Vodovodni sustav centralnog grijanja
 

Jeste najčešći tip centralnog grijanja s temperaturom vode do 100°C (stvarno 50 – 80°C). Često služi i kao izvor za isporuku tople vode. Moderne grijne instalacije osiguravaju toplinsku udobnost pri ekonomičnoj upotrebi, ističu se hidrauličkom ravnotežom, malom količinom vode i velikim grijnim tijelima. Regulacijom grijnih sustava moguće je svesti troškove rada na minimum.

Regulatori – (npr. sobni termostati) - osiguravaju optimalnu temperaturu grijanog prostora. Izvor topline je stacionarni kotao, smješten u podrumu zgrade, u slučaju grijanja više zgrada ili dijelova grada smješten je u centralnoj kotlovnicu. U tom slučaju govorimo i o vodovodnoj grijnoj instalaciji. U kotlu se grije voda i putem cjevovoda se prenosi na grijna tijela. Kretanje toplinskog nositelja je prirodno ili osigurano cirkulacijskom pumpom.

Zrakovodni sustav centralnog grijanja
 

Jeste najstariji sustav centralnog grijanja. Njegova suština bila je poznata još u starom Rimu i sastojala se u tome da su grijane prostorije imale dvostruku podlogu i prema svojoj prirodi i potrebi i dvostruke zidove, između kojih je tekl vrući zrak i dimni plinovi grijane prostorije. Ovaj sustav otvora i kanala zvalo se hypocaustum. Drugi dio činilo je uređenje za grijanje i distribuciju zraka u pojedinačne prostorije. Ovo uređenje - ponekad prošireno za zagrijavanje vode za kupanje - zvalo se hypocausis.

Zrakovodno centralno grijanje, gdje se vrući zrak distribuira direktno u prostorije, koristilo se do početka 20. stoljeća, posebno u javnim zgradama, obično dopunjeno ventilatorima za ubrzanje cirkulacije. Zbog male toplinske kapaciteta zraka dolazilo je do velikih toplinskih gubitaka. Nedostatak bio je i potreba prostornih, obično kamene šahta i činjenica da je strujajući zrak stalno dizao prašinu. U posljednje vrijeme ovaj sustav centralnog grijanja glasio uspješan povratak. Koristi se posebno u kućama s rekuperativnim ventilacijom i tamo gdje je mala potreba za toplinom. Dok npr. u SAD-u postoje ogromni distribucijski sustavi zrakovodnog centralnog grijanja, u našim krajevima s njima se gotovo ne susrećete.

 

Zrakovodni sustav centralnog grijanja
 
Jedná se o najstariji sustav centralnog grijanja. Byla známá již ve starém Římě a skládala se z dvojité podlahy a podle povahy a potřeby z dvojitých stěn, mezi nimiž proudil horký vzduch a spaliny z vytápěné místnosti. Tento systém průduchů a kanálů se nazýval hypocaustum. Druhou část tvořilo zařízení pro vytápění a rozvod vzduchu do jednotlivých místností. Toto zařízení - někdy rozšířené o ohřev vody pro účely koupání - se nazývalo hypokauzální.

Teplovzdušné ústřední vytápění, kdy se horký vzduch rozvádí přímo do místností, se používalo až do počátku 20. století, zejména ve veřejných budovách, obvykle doplněné ventilátory pro urychlení cirkulace. Vzhledem k malé tepelné kapacitě vzduchu však docházelo k velkým tepelným ztrátám. Nevýhodou byla také nutnost prostorných, obvykle zděných šachet a skutečnost, že proudící vzduch neustále rozvířil prach. V posledních letech však tento systém ústředního vytápění zaznamenal úspěšný návrat. Používá se hlavně v domech s rekuperačním větráním a tam, kde je malá potřeba tepla. Zatímco například v USA existují obrovské teplovzdušné systémy ústředního vytápění, u nás se s nimi téměř nesetkáte.